Úvod > Ostatní > Byl jednou jeden horor aneb pohádka versus noční můra

Byl jednou jeden horor aneb pohádka versus noční můra

19.11.2009 | Zobrazeno: 5222x Zanechte komentář Přejít na komentáře

Jak vlastně připravujeme děcka na život? Pouštíme jim pohádky, ve kterých nejmladší, připitomělý princ získá nejkrásnější princeznu, z každé šlamastyky člověku pomůže myslivec, jelen, nebo banda trpaslíků a všichni pak žijí šťastně a spokojeně až do smrti. Pomůže taková limonáda mrňousům k něčemu?

Naši předkové měli příběhy pro děti vyřešené mnohem líp. Stačí se podívat na dnešní pohádky v jejich původních verzích. Je tam krev, sex a smrt. Prostě to, s čím se prckové v životě opravdu potkají.

Kauza Šípková Růženka

Giambattista Basile byl jedním z prvních sběratelů pohádek. Tenhle neapolský šlechtic vydal v roce 1600 knihu s názvem Pentameron, ve které sedí banda lidí kolem stolu a vypráví si příběhy.

Vezměme si jeden na ukázku: Jistému králi se narodí krásná dcerka jménem Talia. Moudří hvězdopravci předpoví, že jí hrozí nebezpečí od kolovrátků, a co čert nechtěl, o 18 let později si princezna opravdu zarazí pod nehet kus lněného vlákna a umře. Žádný kouzelný spánek, prostě umře. A bude hůř.

Taliino tělo najde při loveckém výletu mladý král, při pohledu na její krásu v něm zahoří vášeň a… no, však víte co. Po skončení dnešní mládeži (a normálním lidem) nepřístupného intermezza si král zapne poklopec a odcválá zpět na hrad ke své ženě.

Teď skočíme o devět měsíců dál, kdy stále mrtvá Talia nepochopitelně povije dvojčata. Ve snaze napít se mateřského mléka jí jedno z dětí začne sát palec, vycucne jí třísku zpod nehtu a Talia obživne. Po nějaké době si to opět přicválá král a celý bez sebe štěstím si Talii a obě děti odveze s sebou na hrad. Jeho žena si to ovšem nechce nechat líbit a přikáže kuchaři, aby obě děti zabil, uvařil a naservíroval nevěrnému králi k obědu. Naštěstí se ale na vše přijde, zlou královnu zaživa upálí na hranici a všichni žijí šťastně a spokojeně až do smrti.

Šípková RůženkaZa to, že Růženčin příběh takhle nevyprávíme dětem dodnes, vděčíme mnoha cenzurním zásahům. Hned v jednom z prvních překladů Pentameronu je vynechán milostný akt mezi králem a mrtvou princeznou a narození dvojčat není tím pádem dost dobře vysvětleno. Další očistu zařídil folklorista Charles Perrault v roce 1696. Princezna v jeho podání neumřela, ale spala. Z ženatého krále se stal nezadaný princ, než došlo na sex, princezna se stačila probudit a na hranici nakonec skončila princova matka, původem zlá obřice. Ve sbírce bratří Grimmů Kinder und Hausmärchen (Dětské a domácí povídačky) vydané v letech 1812, už z celého drasťáku zbylo jen probuzení pomocí cudného polibku.

Nedostatečná cenzura

Podobný vývoj jako Šípková Růženka prodělala většina klasických pohádek. Díky tomu se dnes už téměř zapomnělo, že Sněhurka původně končí bizarní epizodou, kdy si zlá královna musí obout rozžhavené železné boty a utancovat se k smrti. Nebo, že Červená Karkulka v originále končila tím, že babičku a Karkulku sežral vlk. Potom už prostě fakt nic nebylo. I přes důslednou disneyfikaci původních příběhů v nich ale stále můžeme postřehnout stopy násilí, krutosti a společensky tabuizovaných témat. Jeníček s Mařenkou dodnes upalují čarodějnici v peci, Andersenovo Děvčátko se sirkami pořád umírá na následky podchlazení, a ta přidaná scéna, kdy pan myslivec zachraňuje natrávenou Karkulku z vlčího břicha, je pořád celkem nechutná.

Slavný psychoanalytik Bruno Bettelheim ve svých pojednáních tvrdil, že díky drastickému obsahu pomáhají pohádky překonat dětem trauma ze ztráty dětství a umožňují jim experimentovat s pocitem hrůzy, který je pro dospívající lákavý. Pokud ovšem můžeme radit, ty původní necenzurované verze před dětmi přeci jen radši tajte. Mrňata odchovaná barvotiskovým Disneyem by se mohla v noci začít počůrávat.

www.cilichili.cz

KategorieOstatní Štítky:
1 bod2 body3 body4 body5 bodů6 bodů7 bodů (4x hlasováno, průměr: 6,75 ze 7)
Loading...Loading...
  1. 10.12.2009 na 11:10 | #1

    No jo, dnešní pohádky jsou cenzurované, ale to co děti vidí v televizi jim realitu hodně rychle připomene. Nechme jim ty pohádky s dobrým koncem, bez krve atd. Ať mají aspoň nějaké iluze…

  2. 19.11.2009 na 18:36 | #2

    Myslím, že jsem asi jako malé dítě neexperimentoval s pocitem hrůzy. Buď jsem se bál a nebo nebál. Konkrétně u pohádky Červená Karkulka jsem si myslel jako všichni, že vlk je bídák a to, že ho myslivec rozpáral a pak mu zašil do břicha kameny a hodil ho do studny je přeci správně, ne? Nepřemýšlel jsem nad tím, že je to nějaký horor bo co. V té době jsem ani neveděl co slovo horor znamena. :-)

    • 19.11.2009 na 19:01 | #3

      Máš pravdu. Ale i malé děti už musíš připravovat na to, že v životě není všechno tak, jak bys chtěl a že to někdy nemusí skončit dobře. Konkrétně u Červené Karkulky: vlk usnul a myslivec mu rozřízl břicho. Normálně by to vlka přinejmenším vzbudilo, jestli by ho to rovnou nezabilo a pak by bylo naprosto irelevantí házet ho do studny (nebudeme rozvíjet teorii, že si tam myslivec chová masožravé rybičky). Babička s Karkulkou nebyly vystresované šokem, napůl rozložené trávicími šťávami vlka ani rozkousané. Po takovéhle pohádce bych se ani nedivila, kdyby děti běhaly za psy a strkaly jim hlavy do tlam. Ňam.

  1. Žádné zpětné odkazy
  • RSS
  • Twitter
  • Facebook
  • LinkedIn
  • Picasa
  • Flickr
  • YouTube